Na proběhlém MČR na trenažéru uspěl náš závodník a místopředseda Miloš Huněk, proto s ním přinášíme rozhovor:
Už od roku 2007 se každoročně několikrát účastníš halových závodů na veslařském trenažeru, jak ses k tomu vlastně dostal?
Když bylo starší dceři okolo 15, chodila do posilovny a řekla mi, že tam nechce chodit sama. Tak jsem šel s ní a chytlo mě to, tak jsem začal taky chodit. Nakonec začala chodit i žena a chodili jsme tak třikrát čtyřikrát týdně. A tam byl jeden kulturista, který nás všechny pobláznil, a začali jsme dělat silový pětiboj. Nakonec sehnal i sponzora. V zásadě jsme zvedali hlavně činky, ale taky tam byly 3 minuty na trenažeru. No a ty mladý kluky jsem v těch silových disciplínách neměl šanci porazit, ale na trenažeru jsem je porážel o třídu. Pak jsem si našel na internetu, že se jezdí na trenažeru i Český pohár a tak jsem si říkal, že bych to chtěl zkusit a zazávodit si proti profesionálům. No ale ukázalo se, že v Česku na oficiálních závodech závodit nemůžu.
To znamená, že se nemůžeš účastnit halových závodů, aniž bys byl člen nějakého veslařského klubu?
Je to tak a vlastně doteď s tím bojuju, v Čechách když chceš závodit, musíš být členem nějakého klubu. Tak jsem si našel, že veslařský klub Smíchov hledá žáčky, tak jsem zavolal s tím, že nejsem úplně ta kategorie, ale že bych to chtěl zkusit a oni mě vzali. Říkali mi, že trenažery taky, ale že to je vopruz a že spíš půjdu na vodu. Na vodu jsem se nakonec taky dostal, ale chtěl jsem od začátku zůstat spíš na trenažeru.
A jak dlouho po tom si na nějaký závod jel?
No vlastně hned v tom roce jsem zjistil, že vlastně ještě neexistuje Mistrovství Evropy a podobně, tehdy existoval takzvaný EuroOpen. A v tom roce 2007 to bylo v Drážďanech a tam jsem zjistil, že se stačí jenom přihlásit a jedeš. A nejenom v Německu, v zásadě od naší hranice na západ to takhle funguje. O 2 roky později v Itálii to bylo stejný a třeba Mezinárodní mistrovství Británie je mnohdy prestižnější než Mistrovství Evropy když se pořádá někde na východě, kam je vlastně nesmyslně těžký se dostat. Takže pak je z toho logicky spíš takový okresní přebor.
Kde všude sis zazávodil?
Nakonec jsem zjistil, že s manželkou rádi cestujeme a standardně jsem si potom zařadil takový dva závody v roce. Vždycky tam dojedeme pár dní předtím a zůstáváme pár dní potom, díky tomu se dostaneme na místa, kam bychom se jinak určitě nepodívali. Edinburgh, Glasgow, v Bostonu jsem byl na CRASH-B, V Amsterdamu, v Paříži… V Británii to bylo nejdřív v Birminghamu a potom to bylo na Olympijským stadionu, tam to mělo úžasnou úroveň. Když to porovnám s místní úrovní i vlastně toho venkovního veslování, na Mistrovský republiky nikdo není, na tribuně je pár rodičů. Na žákovský kategorie je to ještě docela fajn, ale na seniorský kategorie i v halách nikdo není, nemá to takovou atmosféru. V Británii je spoustu diváků, prezentují závodníky podle kategorií a časů, vyvolávají např. jména hlavních favoritů, je to show a prostě zážitek. Tady k tomu taky začínáme postupně směřovat prostřednictvím svazu Halového veslování, ale jde to pomalu.
Zjišťoval si někdy, proč tomu tak je? Proč jsme tady pro ne-veslaře uzavřená komunita i v rámci halového veslování?
Ano v Čechách jsou závody uzavřeny pro registrované veslaře na vodě a to je chyba i pro standardní veslování. Otevřením závodů všem sportovcům y toho může profitovat i veslování na vodě, Míla Hartman jako předseda Halového veslování to chce změnit.V letošní sezóně se nám podařilo na český pohár a MČR dva kluci ne veslaře na závody. Jeden z nich nakonec skončil druhý v kategorii lehkých mužů na MČR v Brandýse nad Labem potvrdilo se, že to je správná cesta, která může rozšířit konkurenci. V Británii v USA často dominují ragbisti, příslušníci vojenských složek.
Je v těch všech vyjmenovaných závodech nějaký, na který si občas vzpomeneš a máš z něho zpětně největší radost?
V Edinburghu se pořádalo Mistrovství Skotska, to byl závod na kilometr, to jsem zajel za 3:09 a vyhrál jsem, takže jsem byl mistr Skotska. Pro vítězství si přijel domácí závodník, který byl zklamán druhým místem.
Co si pamatuju, tak každý všední den seš ráno v 6 na loděnici a trénuješ. Jak dlouho to takhle už držíš?
Tak za Covidu byla přestávka, ale teď už zase druhý rok v kuse a předtím od roku 2007. Pondělí až pátek. Je to potřeba. Teď v lednu mě pozval praktik na preventivní prohlídku, a divil se, v jaký jsem formě. Máme v rodinně vyšší tlak, tohle mě drží v kondici. Kombinuju úseky a vytrvalost, to je na to nejlepší. Když jedu na dovolenou a netrénuju, ten tlak zase vyleze a pak mi to zase dva týdny trvá, než se dostanu zpátky. Nemusím řešit hmotnost, nemusím řešit nic.
Pracuješ jako senior facility manažer v KPMG a vloni si pořádal i firemní akce, snažíš se ke sportu motivovat kolegy v práci a kamarády, letos se bude pořádat v červnu další sportovní den i s veslováním. Máš nějaké další plány, na které se teď těšíš?
Dělali jsme tzv. firemní ligu na českém poháru na Hamru a MČR v Brandýse, dva kolegy jsem do toho zbláznil a teď jim píšu tréninky. Jednoho předtím bolely záda a teď si je pochvaluje. Na příští rok máme plány toto rozšířit i o virtuální závody s možností přepočtu času s respektem na pohlaví a věk To bz mohlo být velmi atraktivní, že by mohl závodit každý s každým.
To zní jako super nápad, a na který závod teď trénuješ?
Chtěl bych si zajet znovu CRASH-B v Bostonu a také se vrátit znovu do Anglie na nějaký závod. Je příjemné potkat se a zazávodit si se zahraničními závodníky, mezi kterými mám mnoho přátel.
